„Sama jsem naštěstí válku neprožila, ale pořád myslím na slova mé babičky, která byla v koncentračním táboře Osvětim. Vyprávěla mi, co pro ni znamená slovo „Transport“, nebo třeba „Kufr“, do kterého si všichni Židé museli zabalit to nejnutnější, než odešli do lágrů. A jak se nemůže v samoobsluze ani podívat na obyčejný tuk – náhradu za máslo margarín…Byl to přece pokrm za války. A vyprávěla také o tom, jak dodnes nesnáší čekat na někoho, kdo se zpozdí, protože takhle přesně – hodiny a hodiny, dny i týdny čekala na své všechny sourozence, rodiče, mnoho dalších příbuzných a přátel…Marně…Nevrátili se…“
To jsou slova mnohých mých klientů z té tzv. druhé a třetí generace, kteří naslouchali vyprávění svých rodinných příslušníků a i když sami tyto útrapy neprožili – přesto jejich vyprávění zaselo do srdcí i duší mnoho strachu, obav a nejistoty.
Často se jako psychoterapeut setkávám s nešťastnými lidmi, kteří chodí z nejrůznějších důvodů onemocnění k lékaři a ten jim přímo s výčitkou v hlase řekne, že přece nemají důvod myslet na válku nebo se obával likvidace svých rodin, protože „holocaust je přece tak dávno, že už to všichni zapomněli…“
Nezapomněli. S tímto pocitem strachu z násilí, s nedůvěrou vůči neznámým lidem i situacím se potomci přeživších holocaustu narodí. Je to jen otázka jejich pevné vůle, když nedají po většinu svého života na sobě nic znát. Kdo má ale tu možnost nahlédnout do rozbolavělých duší i srdcí blíž a hlouběji – cítí a vidí, jak hluboký je poděděných strach o život, jak velká je nejistota z pevných citů, jak velké jsou obavy ze zvládnutí náročnějších úkolů – aby tzv. splnili to, co se od nich jejich nadřízenými očekává…
Malá sebedůvěra, všudypřítomný strach a velká nedůvěra – to jsou tři veličiny, které provází jako nezničitelné dědictví druhou a třetí generaci přeživších.
A vůlí se tyto emoce dají pouze mistrněji zakrýt, nikoliv zlikvidovat…
PhDr. Zuzana Peterová, psychoterapeut