Dobročinnost je od nepaměti součástí židovských náboženských a společenských tradic. Zakládá se na poznání, že všichni židé mají nárok na důstojnou existenci, bez ohledu na to, jaké mají k dispozici prostředky z vlastní výdělečné činnosti. I chudé osoby jsou plnoprávnou součástí komunity. Povinnost k dobročinnosti je podle halachy tak všeobecná, že i osoba závislá na dobročinnosti se má sama podílet v rámci svých možností na dobročinnosti pro souvěrce.
Chudí židé nemuseli svým obcím platit přímé daně. Pomoc, kterou dostávali, neměla vyrovnat sociální a hospodářské rozvrstvení uvnitř komunit, měla ale zajistit, že žádný z jejich členů nebude nucen žít v tíživém postavení. V celé evropské diaspoře existovala ve středověku a ranném novověku sít’ soukromých i veřejných institucí, které zajištovaly důstojné přežití řady znevýhodněných skupin – m. j. sirotků a vdov, invalidů, obětí špatných hospodářských transakcí či přírodních katastrof a obecních funkcionářů jako rabínů a soudců, uvězněných křestanskými vládci pro jejich veřejnou činnost. Některé obce zahrnovaly do své charitativní činnosti také ty, kdo věnovali všechen svůj čas studiu Tory.
Postupem času se podle talmudické zásady “předost mají chudí lidé tvého města” vykrystalizovaly tři větší okruhy recipientů dobročinné podpory: místní obyvatelé, potřební lidé mimo lokální obec a židé žijící v Palestině.
Postoj středoevropských obcí se dobře zračí v raně-novověkých stanovách židovské komunity v Poznani, v nichž se uvádí: “Obec bude pozorně sledovat své chudé a je povinna každého z nich zásobit tak, aby to odpovídalo velikosti jeho domácnosti.”
S postupem emancipace židů a jejich stále širším podílu na veřejném životě od 19. století se škála úkolů charitativním aktivit rozšiřovala a diferencovala. K tradičním formám příspěvků na živobytí přibyla například stipendia, určená k tomu, aby nadaní žáci a studenti mohli studovat na veřejných a soukromých středních školách či univerzitách.
V českých zemích byla židovská charita velice rozšířená už v rámci Rakouska-Uherska a vrcholu dosáhla v meziválečném údobí za první československé republiky. Jak uvádí historik a archivář Jiří Křestan na příkladu Prahy, kde tehdy žila přibližně polovina židovské populace Cech a Moravy, byly “suverénně nejpočetnější skupinou mezi židovskými spolky /organizace/ dobročinné, humanitární a podpůrné. /…/ Charita představovala tradiční a neodmyslitelnou součást judaismu.”
O tom svědčí existence desítek dobročinných organizací, asociovaných s nejrůznějšími jazykovými, náboženskými a politickými směry v židovstvu. Namátkou jmenujme několik z nich, které se vyznačovaly dlouholetou působností:
– Derech ješara / Maskil el dol, spolek pro podporu nemocných (1797 – 1933)
– Chanuka, spolek pro podporu chudé mládeže (1879 – 1940)
– Krejcarový spolek pro podporu chudých osiřelých israelských dívek v Cechách (1877 – 1939)
– Spolek Israelitský sirotčinec pro hochy z Cech (1897 – 1938)
– Spolek pro vybudování židovské nemocnice v Praze (1894 – 1938)
Mezi nejznámější organizace, které se také věnují charitě, patří mezinárodní řád B‘ nai  B‘rith, jehož členy byla v meziválečném období značná část židovské společenské elity a jehož činnost byla v Ceské republice obnovena po pádu komunistického režimu.
Na všechny tyto tradice navazuje svým zaměřením  Veřejně prospěšný spolek na podporu osob dotčených holocaustem.